logo

  Vrátíme Krupce dobrou pověst



Zdravá Krupka

Pomůže zápis do UNESCO více Krupce nebo současné koalici vedené starostou Z. Matoušem k posílení moci a k osobnímu profitu?

10.07.2019

Rozhovor zastupitelky Zdravé Krupky Mgr. Miloslavy Bačové s někdejším starostou Krupky a dlouholetým krupským opozičním zastupitelem Ing. Pavlem Malečkem.

Všichni jsme o víkendu napjatě očekávali rozhodnutí o přijetí či nepřijetí Krušnohorských hornických památek do UNESCO. Někteří doma, poměrně velká skupina místních koaličních politiků spolu s tajemníkem úřadu přímo na místě v ázerbajdžánské metropoli  Baku.

 

V sobotu odpoledne se pak sen české i saské strany o zápisu Krušnohoří na Seznam světového dědictví UNESCO naplnil. Zdravá Krupka poblahopřála na facebooku celému projektu k úspěchu, poblahopřála také městu Aletenberg a já osobně jsem samozřejmě také pogratulovala svému bývalému kolegovi, který mě uvedl před devíti lety do podivné krupské komunální politické reality. Naučil mě, jak se orientovat a nenechat se vyprovokovat (což je v případě chování zejména starosty dost obtížné) a trpělivě mi vysvětloval důvody a motivy činů místních dlouholetých komunálních politiků, kterým jsem nerozuměla. Chování a konání radnice jsem nechápala. Šlo proti principům demokracie a proti otevřenosti vůči veřejnosti.

Dění v Krupce jsem začala sledovat ale již trochu dříve, již v létě roku 2006, když jsem se musela začít občansky angažovat. Pro ty, co stále ještě nevědí, o kom mluvím, jde o pana Ing. Pavla Malečka. Ten byl v roce 2006 jako jediný (!) ze všech tehdejších zastupitelů ochoten poradit a pomoci v začátcích našeho boje proti znečišťování ovzduší, způsobeném úniky tun zdraví škodlivých látek z nově spuštěné firmy Knauf Insulation. Nebýt Knaufu, dodnes by o mně v Krupce nikdo nevěděl, tak jak nevěděl celé roky před tím, i když v Krupce žiji od roku 1965. Ale zpět k panu Malečkovi.

Musela jsem mu zavolat a popřát mu k přijetí i Krupky do UNESCO. Byl v Krupce jedním z prvních, kdo věděl, že je třeba se historii a památkám v Krupce věnovat. Věděl to dávno před tím, než na to přišli jiní. S nadhledem a trochu s obavou o to, co tento krok s Krupkou a hlavně s politickými špičkami v Krupce udělá, mou gratulaci přijal. Protože jsem v 90. letech nijak dění v Krupce nesledovala, požádala jsem ho o rozhovor, o který se s vámi nyní ráda podělím.

Miloslava Bačová

Foto: Zdravá Krupka

Pavle, současné vedení Krupky mluví o tom, že se na vstup do UNESCO připravuje Krupka již 20 let. O možnosti vstupu Krupky do UNESCO se začalo přitom veřejně mluvit teprve před pár lety. Někdy mezi roky 2012 – 2013 přišla německá /saská strana s návrhem pokusit se společně s nimi o vstup do UNESCO. Před tím jsem příliš nepozorovala, že by se Krupka jako celek nějak zásadně připravovala na to, že by se někdy chtěla stát turisticky více atraktivní. Sledovala jsem jen další chátrání města – náměstí, koupaliště, místa pod gymnáziem a mohla bych uvést řadu dalších míst. Jak to tedy je? Pokud těch 20 let platí, pak by to znamenalo, že se Krupka připravuje již cca od roku 1998/1999. Vzpomínáš si, jak to tehdy bylo?                

 

   

Když jsem po r. 1994 jako starosta Krupky hledal, čím Krupku zviditelnit a vytáhnout z ústecko-teplického stínu, nemohl jsem jako letitý havíř pominout slavnou hornickou historii Krupky. Už mí předchůdci v čele Krupky se jejím oprášením zabývali, ale vše skončilo u několikastránkové studie, která ale skončila uložením do archivu.

Jak je to možné? To nebylo kde a čím začít?

To ne, v Krupce bylo na čem stavět. Jednak na oněch hornických a stavebních památkách, přestože byly dost zdevastované, ale i na aktivních občanech, pro které byla hornická a kulturní historie Krupky letitým koníčkem.

Vybavuje se ti někdo konkrétní z té doby?

Šlo například o aktivní mineralogy, zejména Jirku Škoviru, o rytířský spolek Memento Vivere, nebo pány historiky Vilíma či Vondráčka a kulturní patrioty z Husitské ulice, zejména pak pana Bohdana Ostroveršenka. S jejich pomocí vznikaly základy záměru na nejen hmotnou, ale i kulturní obnovu tradic krupského hornictví. Základem samozřejmě byla už vyhlášená památková zóna Krupka.

Na německé, myslím na té saské straně hranice se nic nedělo?

Ale ano. Ke krupsko-bohosudovským hornickým revírům s hornickou historií a k dalším důlním památkám od Dubí po Cínovec bylo možno přičlenit i přiléhající německé obce Geising a Altenberg. Vznikl tak tehdy projekt krupské příhraniční naučné hornické stezky.

Čeho všeho se ten projekt týkal?

Kromě informačního systému obsahoval i rekonstrukce hradu Krupka, kaple Svatého Wolfganga a zpřístupnění štoly Starý Martin pro turisty.

Na to ale byly ale zapotřebí finanční prostředky, ne?

Ovšemže k tomu bylo nutné zajistit financování. Tehdy padl návrh zajistit je z tehdejších EU- fondů PHARE. Což se po cca dvouletém martyriu podařilo.

Vzpomínáš si, jak to tehdy na radnici probíhalo? Je známo, že jsi tam měl tehdy jako starosta kolem sebe lidi, kteří dodnes působí na radnici.

Získání prostředků z fondu PHARE bylo komplikováno tím, že už mezi mnou a radniční silovou trojkou Matouš, Růžička, Puchar vrcholily rozpory spojené s tím, že jsem této radniční silové trojce odmítl dělat starostovského medvěda, tančícího dle jejich víc soukromých než městských zájmů. Došlo k tomu i v případě hledání případného náhradního řešení záchrany hradu Krupka.

Povíš mi k tomu víc?

Rád. Z nejhoršího zachránil hrad spolek Memento Vivere. Rada města jednala se soukromým investorem, který chtěl mít na hradě soukromé sídlo, které by bylo zpřístupněno veřejnosti. Tohoto ona silová trojka dodnes zneužívá k pomluvám, které pravidelně oprašuje, když mi opakovaně chce nasadit psí hlavu. Tvrdí, že jsem chtěl ve svém zájmu krupský hrad prodat. A tak jsem projekt hornické stezky tlačil sám, bez jejich pomoci, s výjimkou M. Puchara, který ve finále nakonec pomohl. Přesto se mi i přes jejich házení klacků pod nohy, podařilo před koncem volebního období dosáhnout vydání stavebního povolení a schválení financování projektu radou PHARE.

Vidíš, to již lidi za roky zapomněli. Je dobře, že to nyní připomínáme. Jak to vypadalo ale dál, po skončení volebního období v roce 1998?

Povolební „šaryvary“ r. 1998 skončily vítězstvím koalice silové trojky. Ta si na místo starosty konečně dosadila poslušného medvěda pana J. Nováka a začalo to, co pokračuje dodnes. Tedy Matoušovo panování, podřizující Krupku jeho osobním zájmům. V jeho zájmu se ocitl i projekt hornické stezky. Jeho náklady náhle vylétly z 20 na 30 milionů, byť se rozsah projektu nezvětšil. Výběrové řízení na dodavatele vyhrála náhle se zjevivší pražská firma.

Měj jsi jako již jen opoziční zastupitel informace o tom, jak projekt probíhal a pokračoval?

Přestože pracovníci, kteří projekt realizovali, měli pod hrozbou vyhazovu zákaz se mnou komunikovat, nebylo těžké dozvědět se o fakturách „nafouklých“ oproti odváděným výkonům a o dalších šibalstvích, která umožňovala naplnit si přes projekt soukromou kapsu.

A jaké bylo další pokračování?

S dokončením projektu hornické stezky skončil zájem Matoušovy koalice o hornické památky a tradice. Pravda, ještě stihli udělat na hradě z plánovaného spolkového/ komunitního centra hotel a nějaký čas dál fungovalo občanské sdružení Královské horní město Krupka, u  jehož založení jsem osobně byl, a které mělo zajišťovat nejen péči o hmotné, ale i kulturní hornické tradice. Až díky nezájmu o jeho aktivity ze strany radnice, často až odporu k tomuto sdružení, skončilo jen jako spolek sběratelů krupských pohlednic.

Tak to je velká škoda, že zatratili takový potenciál, který Krupka měla. Asi se jim nehodil, jak se s říká „do krámu“. Co bylo ale v tom případě dál?

Roky běžely, sem tam radnice pro hornickou historii něco udělala, ale víceméně šlo jen o drobnosti. Bohužel např. hroutící se západní hradby hradu nejsou opraveny dodnes.

Takže Krupka musela čekat, až přijde někdo nový a jiný s nápadem, co dál.

Tomu nicnedělání udělal konec okolo r. 2008 zájem německé strany začlenit Krupku a její hornickou tradici do nominace Krušnohoří mezi památky zapsané na seznam UNESCO. Vůně peněz, která z tohoto záměru čišela, udělala z Matoušovy koalice nadšené zachránce krupské hornické historie. Zvláště když s tím nebylo moc práce, z většiny stačilo podepisovat papíry dodávané německou stranou nebo montánní společností, která připravovala zapsání do UNESCO.

Ale v posledních letech bylo přeci v Husitské ulici vybudováno informační centrum, Ponechme nyní stranou, zda bylo pro jeho zřízení zvoleno ideální místo. Došlo přeci k rekonstrukci některých chráněných památkových objektů v Husitské ulici. Je to tak?

Abych tedy nekřivdil, i leccos hmotného Matoušova koalice udělala. Přes svůj spolek Společenstvo zvonu si zakoupili krupskou kovárnu, kterou s pomocí dotací, které si sami schvalovali, zrekonstruovali na údajné centrum historických řemesel, v které budou UNESCEM omámení turisté ve velkém utrácet peníze. Faru v Husitské ul. přeměnili na hasičské muzeum, o kousek výš léta zdevastovaný dům přeměnili na montánní infocentrum. Zprovoznili několik turistických tras po hornických památkách. To vše, jak je u Matouše zvykem, za nákladů, které by jinde stačily na stavbu několika obdobných objektů. Také nás potěšilo, jak si jistě vzpomínáš, že po naší opakované výzvě, aby město našlo způsob, jak finančně pomoci k opravě a zkrášlení domů v památkové zóně majitelům, jejichž objekty nejsou na seznamu památek, nakonec před třema lety přece jen vedení na výzvu přistoupilo  a zřídilo Fond regenerace památkové zóny. Sice se nám nejdříve dlouho smáli, ale nakonec naštěstí pochopili, že bez toho to nepůjde. Do Fondu sice nejde každorocně tolik, co do Krupského fotbalu, ale i tak je to pokrok.

Je ještě něco, co bys rád dodal?

V té době přispěchal Matoušovi, který v sobě náhle objevil kromě hornického i socanské srdce, na pomoc politicko-křesťanský spolek, ovládaný tajemníkem Městského úřadu panem Růžičkou, spolek příznačně nazvaný „Krupka naše město“. Ten si vytkl za svůj cíl právě péči o krupskou historii a kulturu. A v něm se zrodila nová hvězda krupské politiky, dnes Matoušův místostarosta pan R. Kadlec.

Ano, on mohl být vzhledem ke svým předchozím pracovním zkušenostem jediným, kdo mohl mít potenciál na programu pracovat.

Ano, to on se stal garantem přijetí Krupky do UNESCO. I já jsem pro jeho jmenování hlasoval, protože intelektuálně (bohužel jen intelektuálně) vysoce přesahuje vše, co v Matoušově koalici sedí. A tak byl zárukou toho, že Krupka záměr Krušnohoří v UNESCO nezkazí. Bohužel zneužívá svého, díky této práci dobrého jména, ke krytí velmi nepěkných věcí spojených s Matoušovým panováním. Zvláště se vyznamenal ve věci prodeje domů v Dlouhé ulici, kdy až hnusně napadl nejen mě (což už je radniční folklór), ale i člena jeho spolku, těžce nemocného pana Ševčíka, který si dovolil příliš, když oponoval Matoušově záměru na prodej domů, který byl vynucen jen špatným hospodařením Matoušovy koalice.

To je ale již jiné téma. Vraťme se k UNESCO.

A tak, byť jsem šťasten, že má letitá práce při obnově památek a na propagaci krupského hornictví došla v UNESCO svého naplnění, ptám se, k čemu všemu bude Matoušovou koalicí zneužita. Už hromadný výlet krupské radniční „elity“ do Baku, kam jela dle slov „šéfa“ Sportu Krupka Saiferta chlastat, naznačuje, že tím zbytnělé ego Matoušovy koalice nejspíš i leccos nepěkného způsobí Krupce a jejím občanům.

Uvidíme, čas ukáže. Děkuji ti, Pavle, že jsi mi věnoval svůj čas a podělil se o vzpomínky. Přeji Ti, aby se tvé vize dále naplňovaly jen v dobrém pro naše město a jeho lidi. Ještě jednou dík.

 


Vaše emailová adresa nebude použita k jiným účelům.
Odběr novinek se dá odhlásit v každém přijatém emailu.